Čistě náhodou jsem se přes klíčové vyhledávání artróza páteře dostala na tyto stránky. Je mi 30 let a už před dvěma lety se mi stalo, že jsem náhle nemohla vstát z postele. Naší malé Kačce bylo asi 10 týdnů. Tak se mi motala hlava, že jsem se nemohla udržet na nohou. Manžel mě odvezl k našemu místnímu lékaři. Ten mě poslal na rentgen a když jsem přišla pro výsledky, tak mi sdělil, že mám artrózu páteře, no a co. Nevěnovala jsem tomu pozornost - moje babička měla artrózu v kolenou a s tím žila až do smrti. Kačence byly v dubnu 2 roky a já se ráno budím s mravenčím v rukou a ztuhlými svaly v rukou. Dlouho díky pokroku píši na laptopu i proto, že mám poměrně vypsanou ruku a takhle je to čitelné. Nyní jsem chtěla napsat dopis růčo a já po 20 minutách dostala takovou křeč do prstů, že jsem musela okamžitě přestat. Po tom, co jsem přečetla několik blogů zde jsem zavzpomínala, kdy mé problémy nastaly. V 17 jsem zhubla 15 kg během 2 měsíců, poté jsem odletěla na Malorcu, kde jsem okamžitě dostala angínu. Ani mě nenapadlo zůstat na hotelu - vesele jsem řádila v aquaparku, sjezdila na kole celé okolí, pravda v moři jsem smočila sotva palec. V červnu bylo ještě studené. Poté jsem od září do jara byla asi 6x nomocná. V zimě jsem měla takové záchvaty kašle, že jsem měla i "dýchátko". V prosinci se mi stalo jen jednou, že jsem měla hroznou bolest na hrudi - ale jediné, co jsem proto udělala, tak jsem omezila kouření. Další rok jsem ve Španělsku dostala velkou alergickou reakci na slunce, dovolenou jsem strávila pod palmou v hotelu a koupat jsem se chodila po západu slunce. Od té doby celkem klid, až na to, že se lékařce při pravidelné angině v červnu nelíbilo, že na svůj věk mám zvýšený tlak. Léčit se však nezačal. Přestěhovala jsem se do Prahy ve 22 letech. Po pár jízdách metrem jsem měla příšerné bolesti hlavy a zalehlé uši, asi po dvou měsících jsem si konečně došla k lékaři - na EEG mi doporučily vyhnout se diskotékám a podobně blikajícím zařízením, že prý to dle výsledků nesnesu. To kdyby mi neřekli, tak to nevím. Proč jsem tam asi 2 roky už nechodila. Pak mě poslali na počítačovou tomografii, ale také nic. Připadala jsem si jako hypochondr. Moje nervová soustava dostává zabrat - bylo mi 24 let. Babička onemocněla a zemřela - obrovsky mi chybí dodnes. Hned na to jsem otěhotněla a tlak mi vesele stoupal dál. Při jedné těh.kontrole jsem měla 140/100, ale lékaře to rozhodně nevyvedlo z míry. Když jsem šla v 35 týdnu na první kontrolu do Motola, tak jsem měla bez diskuzí nástup druhý den na riziko. Měla jsem tlak 160/110 a bílkoviny v moči. Ještě ten den jsem císařským řezem porodila. Ležela jsem na JIPu týden. Ještě mi špatně napíchli páteř při anestezii. Nohama jsem hýbala už když mě vyvezli ze sálu na chodbu a ještě půl roku poté jsem téměř omdlévala náhlou vlnou horka v páteři. Měla jsem tak oteklé ruce, že jsem vůbec nepohla s prsty. Děkuji Bohu, že jsem přežila já i náš syn Petr. Dnes už není vidět, že měl 2 kg porodní váhy. Pořád však marodí - 4x do roka zánět horních cest dýchacích, močové problémy, nárazově špatný zrak - jednou dioptrie na dálku 6 a půl roku později 2 dioptrie. Přesto, že mám dny, kdy mám mlhu ve vidění, nemůžu se malovat, protože mě páli oči a po padnutí šera nemůžu za volant, protože prostě nejsem schopna na 100 % bezpečně vidět (nevidím krajnici silnice, jen když jsou nově natřené) neřídím auto, tak zrak mám jako mladice 1/4-ku v cilindru jednoho oka. To jsem odbočila. Po porodní toxikóze jater mě dal dohromady MUDr. Oldřich Macharáček. Od 18 let jsem ve 24 letech měla 25 kg nahoře (v těhotenství jsem přibrala jen 10 kg). Právě zmíněný lékař mi nasadil léky na tlak a vyléčil toxikózu jater. Přidaly se občasné záněty močových cest, které se po neúspěšnosti bylinek a čajů řešil Zanocinem. Přestěhovali jsme se "na samotu u lesa" ne tak doslovně - na vesnici v Českém lese. V Praze jsem se úzkostně bála o syna, tady je nám dobře. Když byly Péťovi asi 2 roky, tak jsem ho krmila a poprvé mi tuhly prsty. Jak jsem držela křečovitě lžičku, aby mi jí nevyrazil, tak jsem zjistila, že dostávám křeč do ruky. To se opakuje čím dál častěji. Donedávna jen občas, ale teď se sama sotva najím. Ztrácím přesnou koordinaci prstů při psaní na klávesnici (dřív jsem psala bez chyb jako drak). K pokračování - přišlo další těhotenství, s další těhotenskou preeklamsií. Byla jsem víc v nemocnici než doma. Opět císařem, opět předčasně je na světě Kačenka (věčně zaprskaná a od doby, co jsem naočkovali pneumokoka jí už čtyřikrát píchali ouška). S tlakem se léčím stále. Po cca 3 měsících po porodu jsem si nechala udělat testy, jestli také nemám nějakou poporodní toxikózu jater, ale řekli mi, že ne, jen mám podle výsledků něco jako dnu, ale nic víc. O dně vím jen to, že se usazuje v kotnících a že je z masa. Pak přišla ta má diagnosa artrózy. Pak odvezla mého muže rychlá. Po přeléčení otravy krve a operaci je snad zdráv. Když byl na sále snědla jsem za 3 hodiny celý pytlík ledové čokolády. Myslela jsem, že to nevydržím. Jezdila jsem ob den 60 km za ním do nemocnice. Po 3 týdnech jsem skolabovala za volantem. Naštěstí jsem stihla zastavit a nejela jsem sama. Na pohotovosti interně mi řekli, že mi nic není, že jsem asi jen unavená. Připadala jsem si jako vždy jako hypochondr. Od druhého porodu mě čím dál častěji bolí břicho, dle gynekoložky jsem naprosto v pořádku. Udělala i krevní rakovinové testy. Jsem moc ráda, že jsou negativní. Jsem stejně náladová jako v druhém těhotenství. Stačí vidět, jak si moje děti spolu hrají a já se rozbrečím, jak je to dojemné. Malá mi řekne u jídla, že už nechce, že to sní kočička a je to stejné. Stejně tak, jako se rozpláči, tak se dokážu rozeřvat vzteky. Naprosto nevyzpytatelně. Těhotná ale nejsem. Zánět močových cest léčím pořád. V poslední době mi pomohla prevence kanadských brusinek. Klouby a páteř mi praská - no už roky, ale za posledních 10 dní ...... ráno se bojím vstát, že těma rukama už nepohnu. Páteř mě bolí příšerně. Malou nejsem schopná ani položit do postýlky. Začala jsem opravdu poctivě cvičit, hlídám kalorie a věřím, že když zhubnu, a opřu páteř o více svalů, tak bude vše v pořádku. Tak snad se nic neděje a bude to zase dobré. Souhlasíte se mnou? Simona