Psala jsem o tom do fora, ale bude asi lepší mít to tady, tak kdyby chtěl někdo reagovat, tak sem. Díky.

 Obracím se na vás uživatele s dotazem, jestli by moje potíže taky mohly znamenat přítomnost bakterií chlamýdie, uričtě na to budete mít názor. Na stránku jsem již narazila minulý rok a dnes jsem ji zase procházela a i když se ty samé symptomy vyskytují u jiných pacientů, nejsem si vůbec jistá, jestli to jako chlamýdii můžu klasifikovat. Obávám se, že ne, a budu zase tam, kde jsem byla.

S mými problémy bojuji už 4. rokem, mám 20 let, tudíž od 17ti. Příznaky jsou vpodstatě ty samé jako u ženy v menopauze, jen s tím rozdílem, že nemám 50 a nebude to ani změnami v dospívání, od 12ti do 17ti let jsem neměla jediný problém. Všechno to začalo na podzim 2006 vpodstatě naráz. Začala jsem se potit téměř 24 hodin denně a experimentovat množství problémů s tím spojených. Od tří let se léčím na endokrynologii, mám autoimunitní onemocnění, hashimotovu strumu, v dětství hyperfuknci, teď je podle paní doktorky všechno v pořádku, struma zmenšená, dávka euthyorxu akorát (?), beru stovku.

Moje potíže jsou takové, že mám neustálé návaly horka, kdy to vedro mnou prochází, celým tělem, štípě mě, chce mě porazit. Po třech letech jsem si mohla ověřit, že to má všechno souvislost se spaním. Když nejsem vyspaná dostatečně, což je v mém případě 6-9 hodin spánku, když pak vstanu a jdu někam, kde musím stát, tak to nedokážu vydržet, je mi na omdlení, vedro se valí, a normálně mi tečou kapky potu po zádech, po břichu, z čela. Musím si pak mermomocí někam sednout, jinak bych se vyvrátila. Když jsem dobře vyspaná, což je 10-14 hodin, tak stát vydržím bez nějakého velkého přemáhání.

Chodila jsem až do minulého roku 8 let na gymnázium, kde jsem se nemohla vyspat, kromě soboty, ani jeden den, nejdřív jsem šla spát v deset a vstávala jsem o půl sedmé, většinou ale byla spousta učení a povinností, takže jsem se vyspala ještě daleko míň, vstávala dřív... A to byly teprvy muka a když se otočím zpátky, dnes, kdy se můžu na vysoké vyspat i 5 dní v týdnů, tak nechápu, jak jsem to mohla zvládat, každý den. Každé ráno jsem se probudila úplně durch mokrá, nejen tričko, ale taky celá peřina a polštář, v noci jsem peřinu musela obracet a když jsem byla schopna, tak jsem se i převlékala, někdy to bylo horší, že jsem fakt se fakt musela převléct i dvakrát za noc. Pak jsem ráno vstala s obrovskou zimnicí, musela jsem na sebe hned navléct několik vrstev a ještě půl hodiny jsem se třepala, předpokládám, že za tohle mohla moct štítná žláza a za tu půl hodinu mě zahřál euthyrox, co já vím.

Pak jsem šla do školy, měla jsem to půl hodiny pěšky, tak jsem jezdila autobusem, ale pak úplně stačilo jít tři minuty od zastávky a ještě do schodů a byla jsem úplně slitá, nebo když jsem v autobuse musela stát, tak už jsem se zpotila tam. Do školy jsem přišla zpocená a tak většina mé pozornosti se soustředila na to, aby si toho nikdo nevšiml, celé tři roky jsem musela mít ruce u těla a chodit mírně přihrbená. V teplém počasí jsem měla kapky na zádech na tričku, tak to už nijak zakrýt nešlo.

Zpátky autobus nejel, tak jsem šla 30 minut pěšky a to teprve bylo kalvárium, kolikrát jsem měla pocit, že ani nedojdu, chtěla jsem si někde sednout na roh nebo si lehnout do trávy a zůstat tam. Domů jsem přišla zase durch, na zádech, na břichu, všechno oblečení bylo samozřejmě na jedno použití, pak se muselo hned prát. Byla mi z toho zase zima, doma jsem se musela utřít ručníkem jak po sprše ještě než jsem se převékla. Pak už jsem si oddychla, že se nemusím hýbat a nikdo mě nevidí, měla jsem to za sebou. Měla jsem ale pár kroužků a další muka byly v houslích, kam jsem došla taky úplně zřízená a i kdybych se tam někde převlékla před hodinou, tak se okamžitě zpotím zase při hraní, jen kvůli toho, že mám jednu ruku nahoře, což mě strašně námahá. Člověk pořád řeší jen obleční, jak si ho navrství, aby nic nebylo vidět, ale vždycky to vidět bylo. Takže z tohoto vyplývalo snížené sebevědomí před učitelkou a i před žačkou, co na hodinu čekala. Kromě toho, že mi bylo nehorázně špatně, na omdlení, horko se do mě valilo, doma když jsem cvičila, třeba tři hodiny, tak to samé, jen doma jsem si mohla co chvíli sednout a odpočinout, převléct se. Měla jsem neustále nějaké koncerty a taky soutěže a určitě je ironické, že jsem celou dobu jen vymýšlela, jak to udělám, aby nebylo vidět, že jsem zpocená, a jak zahraju už jsem řešit nemohla. Každý den mi to ztěžovalo existenci ve společnosti, to už z toho ale vyplývá.

Mám hrozně ráda sport a hlavně fotbal, když jsem hráli nějakou míčovou hru v tělocviku, kromě toho, že jsem byla do dvou minut rudá v obličeji, že na mě opravdu nebyl hezký pohled, jsem byla 10x víc zpocená jak všichni kluci dohromady, těm se za celou hodinu nezměnila barva obličeje a trička měli úplně suché, narozdíl ode mě, já jsem tričko mohla ždámat a pak ještě trvalo 3/4 hodiny, čili celou další hodinu, než jsem přestala být červená. Nyní hraju závodně ženský fotbal, jak jsem si přála dlouho, 2. ligu, a tak si tímto procházím ještě intenzivněji. Na tričku, dresu nic vidět není, takže mám o starost míň, ale zase se za pět minut sliju a mám mokré vlasy na čele, celý krk, čelo si musím neustále utírat, jsem tak červená, že kdybych si nestrkala už roky moje ego někam, tak se na nikoho ani nebudu schopna podívat, když se se mnou baví trenér, nejradši bych od něj stála deset metrů, ať mě vidí jen zhruba. Holky se na mě dívají se spoustou otázek a já to neřeším, zvyknou si. Už od začátku jsem tam šla s tím, že se budu soustředit jen na to, co je důležité, a ne na to, že jsem zpocená, takhle bych nic nedokáala. Je to takový pocit, že to mám každý trénink a zápas chuť vzdát, zároveň vím, že to nevzdám, ptž i přes všechny potíže fotbal miluju a vzpomínám, jak jsem hrála závodně s klukama a byla jsem lepší jak oni, mohla jsem běžet bez přestávky z jedné vesnice do druhé, lítat celé odpoledne, a bylo mi úžasně.

Problém tohoto je, že se cítím hůř jak při horečce i když horečku nemám, je to takové vnitřní vedro, které kouše a probíhá tělem, opravdu cítím, jako bych měla v těle něco, co mě neustále sráží dolů, co mě ubíjí, co mi nedovolí normálně existovat, chodit, hýbat se, musím se neustále přemáhat a všechno mě strašně vyčerpává. Přitom toho zvládám dost a ve fotbale stejně jako holky, i když se musím namáhat 10x více. Takže můj výkon by byl, bez těchto potíží, úplně jiný. Ptž jsem se za tu dobu naučila s tím existovat, i když je to spíš asi proto, že mám pořád naději, že se NĚKDY přijde na to, co mi je, a půjde to vyléčit. Vím, že lidé, co se potí normálně, se cítí strašně špatně, když se trochu zpotí, pak strašně nadávají... A já vedle nich sedím mokrá od hlavy až k patě a sugeruju si, že mi je dobře, neříkám nic. Zvládám to, ptž vím, že čas je relativní, a vím, že když ještě chvilku vydržím sedět, stát, jít v tom mokrém, tak pak se budu moct převléct a bude mi zase na chvilu dobře. V zimě je to daleko horší jak v létě, ptž v létě v tílku můžu na slunku zase hned uschnout, když se nehýbu, v zimě ale při chůzi mi je kromě vedra taky nehorázná zima a myslím, že se díky tomu taky jednodušeji nachladím, ptž to vůbec není dobrá kombinace, pocení a zima. Teplo mám ráda a v létě je mi líp, ptž je mi kromě vnitřního vedra taky vnější teplo, ve kterém se cítím jako ryba ve vodě.

Když jsem jednou tyto potíže vykládala obvodní doktorce, ještě dětské v 18ti, a ptala jsem se ji, jestli nejsem pořád nachlazená z tohoto, tak se mi smála, že určitě ne. Ptala se mě, jestli používám deodorant a jestli se holím, to bylo všechno, na co se zmohla. Mám dobrého imunologa, který se mi snaží pomoct, řeší ale jen ty moje častá nachlazení a bolení v krku, které já třeba vůbec neřeším, i když jsem nemocná dost často (poslední rok už míň díky tomu, že nejsem na gymplu a mám čas dávat se do pořádku). Jemu nemám odvahu to říci. Na endokrynologii má paní doktorka na každého ani ne deset minut a všimla jsem si, že se nějakému rozhovoru o potížích cíleně vyhýbá. Naposledy jsem byla rozhodnutá ji říct aspoň část mých potíží, opravdu to ale nešlo, ona udává témata rozhovoru. Řekla jsem jí jen, že mám pocit, že mám zvýšenou potřebu spánku, ptž spím 12-14 hodin denně, na to mi říkala, že to je strašně super, že je skvělé, že se můžu dobře vyspat. Na gynekologii mi říkala paní hned, jak jsem přišla, že to na mě vidí, že mám přebytek mužských hormonů, udělali mi testy, ty mi ale vyšly skvělé, všechny hormony mám v normě. Paní gynekoložka pak říkala, že se teda prostě jen víc potím. Větší pocení by ale vypadalo jinak, tohle je ještě 10x horší a za celé roky jsem nepotkala nikoho, kdo by třeba při sportu vypadal tak jak já, nebo kdo by se zpotil při hraní na housle. Jinak jsem zvažovala všechny možné nemoci, internet mám projitý křížem krážem. O pocení tam jsou psané takové věci, jako že to často bývá z jídla, alkoholu, kořeněných a jiných jídel, to se mě vůbec netýká, nepiju a jím zdravě, nekouřím. Pak jsou uváděny příčiny endokrinologické či hormonální, všechno mi je to k ničemu.

Naposledy jsem měla radost, protože jsem narazila na příznaky meridiánu srdce, kde ty fyzické z 90ti procent přesně odpovídají mám potížím (bušení srdce, časté zčervenání, noční pocení a pocení při slabé námaze, bledost tváří, citlivost na teplo a chlad, pocity sucha v hrdle, bolesti pod žebry, stoupání chladu do rukou), což je dost, psychické už ne tolik, ptž mám pocit, že si svojí psychiku dokážu kontrolovat sama z velké části, naučila jsem se zvládat všechno a cítit se i tak dobře, ptž na každou potíž mám taky nějakou skvělou věc a ze všech se můžu každý den těšit, nestěžuju si častěji jak jednou za dva měsíce a to, když mě zase popadne jít zjišťovat, co mi je. Přesto jsem hned uvěřila tomu, že mám oslabený meridián srdce. Vypadalo to, že to je ono. Bohužel to je čínská medicína a koupila jsem si i lék korolen, který je ale i na milión dalších věcí a beztak já nevěřím tomu, že by mě ty bylinky vyléčily, stále věřím více doktorům a vědeckým lékům jak nějakým léčitelům, i když tyhle jsou taky od paní Mudr., ale kdo ví, co za tím je. Zkouším to, beru to dva týdny, možná mi to pomůže něco zharmonizovat, ale aby mi přímo vymizelo pocení, tomu nevěřím.

Dnes, kdy můžu spát každý den v průměru 12 hodin denně, probudím se ráno úplně suchá. Nevím, jestli to řídí mozek, protože vpodstatě každý večer vím, jak dlouho budu moct spát tu noc, jestli mám třeba jen 8 hodin, ptž musím někam jít, anebo můžu vstát až se budu cítit vyspaná, což může být i 15 hodin. Kdyby mě někdo vzbudil v půlce bých naprogramovaných 12ti hodin, předpokládám, že bych zpocená nebyla. A to je pro mě tak trochu záhada. Dobře se vyspat je pro mě dnes klíčové, ptž když spím 9 hodin a míň, tak sice vstanu, ale pak je celý den odepsaný. Nějakým způsobem udělám to, co mám udělat, a pak jdu spát odpoledne a zkazím si celý režim, anebo se přemáhám a přemáhám a nejsem schopna nic pořádného udělat. Nemluvě o tom, že je člověk pak podrážděný a tomu já se chci vyvarovat.

Byly etapy, kdy jsem víc jak pocení musela řešit spánek, protože jsem usínala celý den ve škole a pak doma odpoledne, byla jsem strašně zesláblá a ta únava byla taková, že nešla ovlivnit silou vůle, kterou jsem měla, strašně jsem se snažila a bojovala jsem s tím 16 hodin denně. Když jsem doma vydržela dvě hodiny, tak jsem usla třetí, takže bylo vpodstatě jedno, jestli s tím bojuju nebo ne, mnohokrát jsem do večera nevydržela. Ve škole jsem běžně spala a jeden učitel, který nás měl nejčastěji, měl ještě takový nějaký uspávací hypnotizační hlas a u něco jsem spala na lavici jak v posteli, naštěstí mu to nevadilo, ale ostatním učitelům jo a nedovolovali mi to, tak jsem jim vždycky musela říct, že mi je opravdu špatně a že s tím nic udělat nemůžu. Opravdu to nešlo ovlivnit, ať jsem se snažila jak jsem se snažila. Pak jsem přišla domů a často jsem ani nemohla udržet předměty v ruce. Chtěla jsem cvičit na housle, chtěla jsem si číst učebnici, nešlo to, a tím spíš, když jsem nevydržela ani u počítače např. při sledování seriálu. Měla jsem vždycky plány, co každý den udělám, ale často jsem místo nich musela jít spát, takže jsem nestíhala. Ve škole tělocviku se mi stávalo, že jsem vydržela dvě minuty a pak jsem si musela jít sednout a po chvíli lehnout. Na jaře 2007 mě kvůli toho poslali do nemocnice. Některé napadl únavový syndrom, mamka, doktorka, mi doporučila zvýšit si dávku euthyroxu na měsíc a zkusit, jestli to nepomůže, nepomohlo. V nemocnici mi udělali všechny možné generální vyšetření a nevím proč, ptž takové oční či ortopedie nohou s tím nemělo nic společného. Myslela jsem si, že to únavový syndrom není, na to mi pak udělali vyšetření na podzim 2007 a vyloučili to. V nemocnici mě vždycky budili v 5 nebo 6 ráno, nikdy jsem nepochopila proč, bylo mi z toho fakt nanic, pak jsem zase vlezla do postele a chtěla jsem se vyspat ještě dopoledne, to mi ale nedovolovali, takže mi bylo ještě hůř. Chtěli mi dát léky na uklidnění, které jsem ale hned na začátku odmítla s tím, že tam jsem kvůli zvýšenému spaní a tyto léky spaní podporují. To pak klasifikovali jako vzdor k autoritám. Do výkazu napsali něco jako že mám deprese, tak chci zůstávat v posteli. Jediné deprese, které bych mohla mít, je z tohoto, že mi podsouvají něco, čemu se já nemůžu bránit a to je věc, ze které mi můžou i vstoupit slzy do očí, ptž vím, že jsem proti jejich tvrzení bezmocná. Už jsem to tušila předtím, že doktory tohle bude napadat hned, jak nebudou moci zjistit příčinu, což je skoro vždycky, je strašně jednoduché všechno svést na psychiku. Je mi jasné, že všechno s psychikou souvisí, ale já sama vím nejlíp, jestli mívám deprese a nikdo mi nemůže tohle předhazovat. Já sama vím, že zvládám stres a všechny potíže daleko líp jak moje okolí a že to je jedna z mých předností a že mám vždy dobrou náladu přeze všechno, takže tahle podpásovka od doktorů je jedna z věcí, která mě kdy nejvíc přinutila bezmocně třeštit oči. Kdybych věděla, že spím, ptž se utápím v depresích a pak se z toho potím, ptž mám deprese a stres 24 hodin denně každý den v roce, tak bych byla nejšťastnější na světě, že vím příčinu všeho, a šla bych se léčit na psychiatrii. Bohužel ale vím, že v tomto není zakopaný pes. Vím, že i ti doktoři, kteří se mi kdy snažili vyjít vstřic a nedělali vlastní závěry bez toho, aby slyšeli můj názor a dali na něj, neměli možnost přijít na to, co mi je. Proto jim to nezazlívám, žádní odborníci na pocení, kteří by znali další příčiny, kromě těch, co jsou na internetu a které jsem už vyloučila, asi neexistují. Na gymplu jsem všechno sváděla na štítnou žlázu, když se mě někdo ptal, proč tak spím, byla tam jedna učitelka, která štítné žláze rozuměla a taky s ní kdysi měla problémy, tak ta na mě všechno viděla a doporučovala mi stále udělat si nějaké podrobnější vyšetření v Olomouci, dodnes nevím, o co přesně by šlo.

Mám pocit, že ani ženy v menopauze nemají ty potíže tak extrémní jak já. Jiný člověk na mém místě by nevycházel z baráku a šel si napsat invalidní důchod. Já s tím ale bojuju a většinu čase na ty potíže nemyslím, dávám je na bok a soustředím se na to, co dělám, i když se mi to dělá hůře. Potřebuju nějak existovat a jelikož mám spoustu aktivit, tak se to neustále snažím překonat. Bohužel se zatím nedostavilo žádné zlepšení, snad jen s tím spaním, i když mám teď kvůli toho o pár hodin zkrácený den a může se pak stát, že večer nemůžu usnout, jelikož mám zrovna nejvíc energie. Neznám člověka, kterému by bylo špatně po ujití pár metrů. Vzpomínám na jednu hrůzu, jak jsme šli naposledy se třídou ráno na výšlap na jeden kopec a pak jsme měli jít dál na vyučování, mělo to zabrat nějaké tři hodiny. Já jsem měla potíže už na začátku, zase valící se vedro, slabost, kousání, kapky potu všude... měla jsem tričkou a lehkou jarní bundu, a propotila jsem i tu tak, že to šlo vidět, byla mi neskutečně špatně a šli jsme do toho kopce už hodinu a furt to nemělo konce, pro mě bylo utrpení každá sekunda, pak jsme tam konečně vyšli a mě bylo tak zle, že jsem se musela rozbrečet, a to byl jediný okamžik, kdy jsem se jako velká rozbrečela na veřejnosti, nikdy jindy se mi to nestalo. Proto si na to budu pamatovat. Nedalo se s tím nic dělat. Pak jsem to ještě nějakým způsobem sešla, jen kamarádce jsem řekla, že mi je blbě a šla jsem sama domů. Takové nějaké túry nebo delší chození mi hrozí pořád, když je to po rovince po městě, tak to chodím skoro každý den a nějak to zvládám, prostě se zpotím a pak se převleču, když je to složitější terén, tak se tomu snažím vyhnout. Bohužel ale v létě na dovolených to nejde, takže problémy problémy... Přitom bych jinak měla kondičku skvělou a stále lepší, kdybych neměla tyto potíže.

Vím, že je tento příspěvek strašně dlouhý, nevím, jestli to někdo bude číst... nebo jestli to nemám napsat radši do blogu??

Budu vděčna za jakýkoliv komentář, jestli si myslíte, že tam je nějaká pravděpodobnost, že by to chlamýdie mohla být... ptž mi přijde, že jen z pocení je málo usuzovat, je to málo symptomů. Nemám žádné dýchací potíže, žádné bolesti kloubů, svalů, hlavy (jen velmi občas nějaká slabá migréna), mívala jsem křeče v lýtkách při tréninku, to se ale vyřešilo užíváním hořčíku. Žádné zažívací problémy ani nic jiného. Mívám rýmu a bolení v krku celoročně.

Děkuju vám, Jana

 --------------------------

Jo zapomněla jsem zmínit bolesti zad. Ty byly hlavně u cvičení na housle. Asi to ale bude tím, že mám oslabené zádové svalstvo a tudíž mě namáhá držet dlouhou dobu ruce nahoře a stát u toho.

Shodou okolností beru ACC, měla jsem před roky pocit, že mi to jednou pomohlo, teď mi to sice hleny uvolní, ale mám je pak všude v krku, hlavně, když se ráno vzbudím, a to mi pak blokuje všechny ty cesty a nachlazená jsem pořád.